Říjen 2010

Svátek "radosti" a "lásky"

26. října 2010 v 17:03 | Tsukiko
O Halloweenu jsem se v poslední době dozvěděla zase o něco víc. Například, že Haloween se slaví 31.10, což jsem nevěděla :D a žila v bludu, že se slaví v listopadu. Taky jsem se dozvěděla názory spousty lidí na tento svátek, že je to jen hloupý americký svátek, maškaráda, a podobné. Ale už málokdo z nich například ví, o čem tento svátek je.

Halloween je svátek, kdy svět živých a mrtvých jakoby splyne v jeden. Děti se převlíkají za různá strašidla, čarodějnice, zombie a upíry, aby rozdílnost světů nebyla vidět, poznat. Krom toho chodí po domech s košíčky se slovy "Koledu nebo vám něco provedu" a buď je majitelé domu pošlou pryč, nebo jim dají bonóny, jablka v karamelu a různé sladkosti. A asi nejhezčí tradice tohoto svátku je dlabání dýní. A nejen, že to vypadá krásně, když vám na zahradě svítí dýně, ale prý se podle nich vrací mrtví domů, což mě docela dojímá ^^.

Myslím si, že je dobré prosazovat naše svátky, ale přeci to neznamená, že musíme odsuzovat ostatní svátky, no ne? ;) Každý svátek má něco dosebe a můžeme si vybrat, který budeme slavit, a který ne. Můžeme klidně slavit jak naše Dušičky, tak i Halloween.

Při Dušičkách si zase připomeneme zesnulé patřící do našeho srdce i po smrti. Na hrobech jim zapálíme svíčky, položíme květiny. Někteří se modlí za jejich klid, někteří pouze vzpomínají co všechno s nima zažily. Je to prostě jako svátek lásky, nemyslíte? :) A pak vidět hřbitov v noci jak celý svítí, to je něco co se vám poštěstí jen při dušičkách. x3

Profil a profil

25. října 2010 v 18:22 | Tsukiko
 Než začnu s tím s čím bych od vás potřebovala pomoct ^^, musím sem napsat jednu svoji myšlenku.

Tak jsem si prohlížela jeden blog, články se mi neuvěřitelně líbily a pak, jsem viděla,  jak šéfka blogu vypadá. A nějak mi podle jejího vzhledu nepasovalo to, jak píše. Vím, že podle vzhledu se určovat člověk nemá, ale zase u druhýho blogu kde jsem viděla jak šéfka vypadá, mi její články k ní naprosto pasovaly. Tak mě napadlo, jak si představujete vy mě? Jak byste si mě podle tohoto článku, nebo i jiných článků představovali? Bylo by zajímavé číst vaše typy na mě. ;)

K tématu č. 2 . Potřebuju napsat něco o charakterech, které budou zveřejněny na jednom blogu (jehož adresu vám dám, až udělám design) a potřebuji poradit co o nich ještě napsat.
Určitě bych napsala:
  • Jméno (samozřejmé)
  • věk
  • rodina
  • záliby a zájmy
  • oblíbená barva
  • olíbené jídlo
Samozřejmně obrázek toho, jak vypadají by nechyběl, ale co mám napsat dál, nebo to mám takhle nechat? Poradíte mi, prosím? ^^

...... přežije všechno ! I.

24. října 2010 v 11:42 | Tsukiko
Je to trošku kratší než jsem chtěla, ale než bych to dopsala, tak bych na to zase zapomněla. Podle mně je to zatím můj nejpovedenější začátek kapitolovky, ale to posouzení už nechám na vás. ;)

Den devatenáctý, měsíc desátý

19. října 2010 v 21:24 | Tsukiko to Yoko
Den, kdy si spousty věcí uvědomuji

Dnes jsem si například přečetla moji včerejší stránku zápisníku. Naprosto mě polil pot když jsem zjistila co tam je a jak byste tomu rozumněli vy. Z toho článku v podstatě vycházelo, že jsem se s Kiku-chan pohádala kvůli gumě a proto jsem ji nechtěla koupit dárek. Teď se tomu docela směju, ale přečíst si ten článek byl pro mě zážitek. A abyste tomu porozumněli, gumou "hádka" začala. Bylo to asi tak, že když to gumou začalo a ona mi řekla ,,Ty mi nevěříš!?,, mě její slova "ranila". Už možná, nebo spíš určitě od počátku všech různých hádek, popichování a podezírání s tím, že jsem se vlastně učila, byla ta věta jako klavír, který vedle vás spadne od nikud a vy na to koukáte s otevřenou pusou. Opravdu ta věta pro mě byla rána pod pás, od někoho kdo mi nevěří... a to byla hlavní náplň "hádky". Mám takový dojem, že stejnak nevíte o co se vlastně jedná, ale nemám chuť se rozepisovat o její nedůvěře ke mně, možná až mě naštve natolik, abych se sem musela vypsat.

To byla asi první a nejbanálnější věc, kterou jsem si uvědomila. Druhá věc je o něco ... dalo by se říci závažnější. Chtěla jsem se změnit a stále chci a k mé změně mělo patřit i to, že budu zase usměvavé sluníčko, které se neporovnává jestli je lepší než druhý (tuto vlastnost jsem bohužel pochitila od Kiku-chan :( ), ale čím víc chci zase taková být, tím víc se mi to nedaří. Často se sama sebe ptám co dělám špatně, často si říkám, že se musím chovat přirozeně, jinak to nikdy nepůjde, ale ono to nejde a nejde. Nedokážu se odrazit natolik, aby se houpačka zhoupla a já si létala ve vzduchu. A mě to děsí a ubíjí.

Moje touha po změně je velká a krom toho, že si chci změnit život tím, že se budu učit do školy a učit se kreslit a fotit, chci také změnit své chování. Ty gesta, ta mluva, vše se změnilo co se znám s Kuri-chan. Osvojila jsem si její gesta a ona zase moje, a protože jsem byla malá, nevadilo mi to. Ale teď už malá nejsem a ty moje gesta splynula s gesty Kuri-chan, ale už jako by nebyli moje. Všichni v tom vidí jen její gesta a jak jsem často s Kuri-chan mám osvojena její gesta. Ale jsem pak jako kopie, bezcená kopie. Snažím se to změnit, ale jde to nějak ztuha.

Nechtěla jsem se v tom lopotit jen sama, takže jsem Kuri-chan řekla, že to chci změnit, nebaví mě být něčí kopie! Tak trochu jsem doufala, že mě pochopí a pokusí se mi pomoct. Zase jsem se mýlila. Ten úryvek, který jsem si vymyslela, na který jsem byla hrdá, že ho můžu používat, začala nakonec používat i ona. Trochu jsem ji pokárala, chtěla bych mít něco z čeho můžu začít, ale i tak nepřestala a používala to dál, dokud to nezapadlo k jejímu chování jako její vlastní. Možná jsem se jí před tím nevyjádřila dost jasně, takže to nepochopila ...... Asi jsem opravdu moc zoufalá když se zaobírám věcí jako je nějaký slovní úryvek a vidím v tom problém, ale zrovna ten úryvek byla skulinka, kterou bych se mohla prokousat blíž k mému cíly, a už i snu. Asi se zase musím dostat do bodu, kdy je mi vše jedno, abych se na takový věci vykašlala, třeba by mi takový maličkosti nepomohly ... kdo ví.

Otázka. Lze se změnit, odlišit se!? Modlím se za kladnou odpověď.


A pro některé, tohle jsou mé žvásty, víceméně mé myšlenky, které urovnávám, shromažďuji, pokouším se je řešit. Takže číst je vás nenutím ......

Jsme jedna bytost, ale dvě osobnosti.

Den osmnáctý, měsíc desátý

18. října 2010 v 19:59 | Tsukiko to Yoko
Den kdy jsem se začala učit


Vlastně název je trochu nepřesný .... teprve se půjdu učit, avšak to je jedno, hlavní je, že budu. A protože jsem dlouho nepsala tato stránka v zápisníku bude větší. Začněme tedy tím co si pamatuji.


Myslím byl to pátek, kdy mne přepadla nechuť cokoliv kupovat pro Kiku-chan na její narozeniny a fakt, že nevím ani co by chtěla to nijak nezlepšoval. Abyste pochopili Kiku-chan z mého pohledu trpí až vesmírnou nedůvěrou k mé osobě. Tedy a hlavně co se učení se týče. Je to také náš hlavní zdroj a motivace k hádce, nebo alespoň k velmi nepříjemnému popichování, kdy u obou případů s nejhorším pocitem vyjdu já. Už kolikrát jsem jí říkala, že to už přehání ... Nu, ale tady to byla "rozepře" kvůli naprosto banální věci jménem guma. Kiku-chan si zapomněla propisku a tak jsem ji půjčila tužku a gumu, aby si mohla opravovat. Ale po hodině jsem si gumu vzala zpět, což se jí, zdá se, dotklo. Její reakce na to byla pro mě překvapující a to ta když řekla "Ty mi nevěříš?!". Popravdě ne a taky jsem jí to řekla, krom toho bych ji gumu opět půjčila až by ji potřebovala. Docela se kvůli té gumě rozzlobila, ale nemůže se divit už spousty věcí, které se jí půjčily, se nikdy nenavrátily, pokud jste se jich nedobývali, anebo při dobré paměti je vám vrátila zpět ....


Ze zkušenosti vím, že kdyby mi ji nevrátila dlouho by nám trvalo než bychom si našli jinou gumu.
Krom toho naprosto nerespektuje naše přání a práva, přeci jenom je to naše guma.
Pravda, ačkoliv i mně to přijde jako banalita, ale je to naše věc a i když se jedná pouze o gumu je přesně vidět část jejího charakteru, která se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.
Tu mi ale nezměníme, ale jednou to určitě pochopí.


Další věc na kterou si pamatuji a uvědomuji do detailů teprve teď, když sem píši, je znalost svých přátel. Když jsem s Kuri-chan jela na kreslení, radila jsem se s ní co mám pro Kiku-chan koupit. Ačkoli mě velmi namíchlo co ztropila kvůli gumě usměrnila jsem se na to, že jedna hádka nepokazí budoucnost. Měla jsem ale dilema, hlavou mi probíhali tři myšlenky proč nevím co Kiku-chan koupit. Jedna, že jsem naprosto nenaslouchavá a ignorantní, druhá že mám velmi krátkou paměť a třetí, že se moc nesvěřuje co by chtěla. Kuri-chan se k tomu nijak zvlášť nevyjádřila, tedy k věcem co by mohla chtít, vlastně mi jen řekla jaký dárek má pro ni a teprve po mých nápadech s kosmetikou, šperky atd. se připojila. A teprve teď jsem si uvědomila, že na tom zřejmě byla jako já, nevěděla, nebo si nemohla vzpomenout co by chtěla. V tom si najednou uvědomuji jak se doopravdy asi známe. Známe se vůbec dobře? Znají mně Kuri-chan a Kiku-chan? Jsou řeči Kiku-chan, že mě zná, opravdu jen řeči? Znám vůbec já je?


Popravdě si vůbec nejsem jistá. Víme že Kuri-chan má ráda tyrkysovou a fialovou barvu. Víme že ráda kreslí a dělá počítačovou grafikou, že ráda a hezky háčkuje a věcí je ještě víc, ale jsou to opravdu ty hlavní informace, které máme vědět a znát, nebo víme jen ty, které si dokáže zjistit každý za dva, tři dny ....
A co teprve Kiku-chan sice v hluboko v sobě jsme věděli, že má ráda přírodu, ale proč nám to nenaskočilo hned, proč jsme si to uvědomily teprve tehdy, když jsme ji požádali, aby nám pomohla. Popravdě bylo nám to dost trapné co?
Trapné a zahanbující, že si nedokážeme vzpomenout co naše kamarádka má ráda a co ne. A ještě k tomu si nejsme jisté s barvami, u kterých už možná svou oblíbenost přehodnotila.
Popravdě je to dost k studu.


Dny běželi dál, přes sobotu i neděli jsem byla doma, tedy až k nedělnímu večeru jsem byla u Kuri-chan na ostříhání vlasů od její maminky. Dohnala jsem víceméně ty dny, kdy jsem nic nepsala a mohu psát o dnešních prožitkách.


V lavici o přestávce jsem si vzpomněla jak Kiku-chan říkala, že má tohle pondělí narozeniny, ale slaví je ve středu. Věděla jsem sice že narozeniny má až 25.10, ale ta informace, kterou mi dala, mě tak zmátla, že jsem ji i přesto, že je teprve 18.10 gratulovala k narozeninám. Omyl se vysvětlil a mně vše došlo a tak jsem při tom "gratulování" udělala záměrně i nezáměrně malé uff. Z toho správně pochopila, že pro ni dárek ještě nemám, a tak jsme to řešily před školou. Nebyla naštvaná a smála se tomu, tak jsem ji požádala, aby mi dala menší radu co by se jí asi tak líbilo, abych nekoupila nějakou blbost. Spíš než vtipný mi bylo k pláči to, že některé věci které se jí líbí jsem vlastně věděla, ale za ty tři dny jsem na to nemohla přijít. Dost potupný, hlavně pro mou hrdou osobnost.

Když jsme šli k ní domů, uviděli jsme stánek, něco propagující a rozdávající zadarmo létací balónky. Neodolaly jsme a vzaly si každá jeden. Pak Kiku-chan navrhla, že bychom se mohly nadýchat hélia, ale já řekla, že bych si chtěla vzít balónek domů ukázat bráchovi, takže jsme k pokusu směšných hlásků vzaly ten její balónek. Ptala jsem se jestli jí to nevadí, říkala, že ne. Vydýchali jsme ho, zasmáli se a byl prázdný. Podívala se na mě jestli bychom nepoužily i ten můj, ale já nesouhlasila. Nakonec jsem musela domů, ještě jsem se jí myslím ptala, jestli nevadí, že jsme nepoužily i ten můj. Říkala, že ne, ale moc na to nevypadala.
O tom balónku píši hlavně proto, že nevím a nejsem si jistá jestli jí to opravdu vadilo nebo ne.


Kdyby jí vadilo, že ten svůj pro nás vyfoukla a my ten náš ne, řekla bych jí že to byla její volba.
Ale pak se nám nabízí otázka, co když to dělala proto, abychom měli radost.
Pak by nás to mrzelo, ale i tak, to nemusela dělat.


Mám z toho závěr asi takový, ten balónek jsem vyfouknout mohla, přeci jen je to pouze balónek, řekli by jiní, ale pro mě mají takové věci cenu, už od dětství je miluji a mám k nim něco jako citové pouto. Je tu však otázka, budu dávat těmto věcem, kvůli mému pocitu, že je konečně mám přednost před přítelkyněmi? Nebo to je pouze slabost v nějakých situacích. Bude ze mně majetnický sobec? Nebo to udržím na takové míře, že nebudu zanedbávat své kamarádky? Jsou z toho takové smíšená pocity.
A asi hlavní téma tohoto článku a vůbec to, proč se tento článek tak jmenuje. Právě teď po dokončení tohoto článku se půjdu učit a udělat další krok k mé změně. S učením vás budu informovat nejen tady, ve stránkách zápisníku, ale i dole v menu kde bude to co jsem se za ten týden učila a jak jsem pokročila. Opravdu doufám, že budu dělat pokroky a nezklamu.


Jsme jedna bytost, ale dvě osobnosti.

Den dvanástý, měsíc desátý

12. října 2010 v 20:19 | Tsukiko to Yoko
Den postupu a obav

Opravdu se mi vedlo. Můj úkol na hudební výchovu, na který bych se zřejmě vykašlala, jsem s pomocí brášky zvládla a myslím, že se povedl. Byl to sice můj malý postup ke změně, ale byl a bude jich víc, budou větší.

Mám ale obavu. Hra na pusinku k uchu se nepovedla a zřejmě to mělo jinačí účinek. Když jsem se bavila s Kiku-chan a ona po mne chtěla vysvětlit něco, co jsem nedokázala, ba snad ani nemohla, kůli ní, dala jsem ji pusinku k uchu abych nemusela odpovídat, ale pískot v něm se nevyskytl. Obejmula mě, trochu, asi to nepochopila kůli nedostávajícímu se účinku, tak jsem ji hru vysvětlila, avšak mam obavu, že i tak si to vyložila špatně. Ale tato obava je nic.

Obávám se něčeho horšího. Něco co udělala maminka v práci, sic to bylo, aby svému klientovi pomohla, ale je to nezákoné. Bojím se, že kdyby na to přišli, kdyby jim klient na jejich otázky nakonec omylem prozradil, že on to nebyl .... Nechci aby měla maminka z toho průšvih, aby ji vyhodily z práce, nebo zavřely! Radši bych byla kdyby se všechny průšvihy a bolesti valili na mne a ne na mou rodinu.

Jsme jedna bytost, ale dvě osobnosti.

A protože máme dvojnásobný obavy a úzkost z toho co by se mohlo stát ....
... a doufáme z celého srdce, že nestane, přejeme mamince co nejvíc štěstí.



Den jedenáctý, měsíc desátý

11. října 2010 v 20:28 | Tsukiko to Yoko
Den kdy začíná má zmněna.

Ten den se přiblížil, mé změny o kterých jsem doposud snila, jsou a stanou se realitou. Na tento den jsem čekala dlouho a dočkala jsem se. Ale pak je tu otázka ... dokážu se udržet? Je ta zmněna tak významná, že se jí budu držet dlouho a neskončím s ní?

Pokud budem silné pak ano.
A co když silné nejsme, skončí to jako tisíckrát před tím.
Teď je to ale jiné, už nejde jen o zábavu, musíš mne podpořit a já podpořím tebe, zvládnem to.
Nebojíš se zklamání?Já trochu ano.
Já taky trochu, ale to přejde.

Moje věčná chyba byla, že jsem líná a nemám pevnou vůli. Jedny ze základních kamenů ke změně, které mi chyběli, teď si ale pomáhám hudbou, která mně nevím jak vždy inspiruje udělat krok kupředu.

Náš první úkol, naše priorita, kterou musíme
splnit je začít se učit.

Hm...
To zvládnem.
Jo ale pomysli na Kiku-chan, ty její řeči o její nedůveře a našim "lžím".
Neboj. Jakmile se začneme učit, budeme na špici.
 I jí by mohlo dojít, že jsme se začali učit teprve teď.

Snad máš pravdu, i když je ale inteligentní, její mysl jí může zastřít nedůvěřivost a kdo ví co ještě ...
No, tak si na ní došlápnu a nebudu se s ní párat!
Ale no tak, Yoko.
No co, jednou jsme její přítelkyně, tak by nám důvěřovat mohla a nebo by se v tom mohla přestat rýpat. Neříkej mi, že ti to nechalo žaludek v klidu když řekla Důvěřuj, ale prověřuj, vím co cítíš.
Bylo to pěkně proti srsti. Takhle nás prověřuje snad dvakrát, třikrát za měsíc, už to přehání.

Vím, že vinu na tom když jsem se vzdala změn, jsem měla já, hlavně já, ale tyhle maličkosti mě vždy dorazili. A dočasně nakrmena dobrým pocitem jak jsem něco dělala, jsem se vzdala zmněny a byla opět na nule, díky bohu na nule. A obavy jsou namístě, ne nadarmo se říká, že můžeš osobnost změnit jak chceš, ale ta stará si najde cestu zpátky. A tahle změna změní část mojí osobnosti ...

Tsuki-chan měli bychom jít, ať se vyspíme, jinak nic nezmůžem.
Pravda, pojďmě.

A protože jsem nikomu o mé nastávající změně neřekla, a nikdo můj blog nečte, aby to udělal za mně, budu si držet palce sama a když se někdo přidá budu šťastna.

Jsme jedna bytost, ale dvě osobnosti!